🤍Večer, kdy všichni spí

Je zvláštní, jak jinak dům zní, když všichni spí.

Ticho není úplně ticho.
Je v něm klidný dech z vedlejšího pokoje.
Občasné otočení v posteli.
Tiché světlo lampy, které osvětluje jen kousek místnosti.

A já.

Sedím sama se svými myšlenkami.

Přes den není čas je slyšet.
Přes den jsem role.
Máma. Partnerka. Ta, která organizuje, odpovídá, drží rytmus.

Ale večer…
večer jsem jen já.

Unavená.
Citlivější než si přiznávám.
Možná i trochu zranitelná.

Večer přichází otázky, které přes den odsouvám.

Jsem tam, kde chci být?
Dávám si tolik péče, kolik dávám ostatním?
Neztratila jsem někde mezi povinnostmi kousek sebe?

Někdy si jen tak sedím a nic nedělám.
Nepíšu. Neplánuji. Neřeším.

Jen cítím.

A uvědomuji si, že právě tyhle tiché večery mě drží nad vodou.
Jsou to malé návraty k sobě.

Nikdo po mně nic nechce.
Nikdo mě nepotřebuje.
A já si můžu dovolit být nedokonalá.

Možná je tohle ten nejupřímnější čas dne.
Kdy si žena sundá všechny role a zůstane jen její skutečné já.

A právě tehdy, v tom obyčejném tichu, se rodí proměna.

Petra 🤍