🤍Očekávání, ticho a jedno obyčejné „Ahoj“

Dnešek byl zvláštní.

Seděla jsem u nemocného syna, unavená, citlivá víc než obvykle.
A v takových chvílích člověk víc vnímá, kdo je kolem něj.

Měla jsem pocit, že jedna kamarádka není se mnou tak, jak bych potřebovala.
Neudělala nic špatně.
Jen se neozvala.

A to ticho bolelo víc, než bych čekala.

Možná proto, že když jsme oslabené, potřebujeme blízkost víc než kdy jindy.
Stačí zpráva.
Stačí "myslím na tebe".
Stačí pocit, že v tom nejsme samy.

A já si v hlavě začala vytvářet příběhy.

Možná jsem pro ni nebyla tak důležitá.
Možná přeháním.
Možná jsem zase moc citlivá.

Znáš to?

Jak si v tichu dokážeme vytvořit tolik pochybností.

A pak přišla zpráva.

Obyčejné "Ahoj, jak se máte?"
A s ním úleva. Radost. Teplo.

A já si uvědomila dvě věci.

Jak snadno si v hlavě vytvoříme smutek.
A jak málo někdy stačí, aby zmizel.

Dnes mě to naučilo, že ne všechno ticho znamená nezájem.
Někdy je to jen život.

A že možná místo vytváření scénářů stačí dát prostor důvěře.

Dnešek byl o křehkosti.
Ale i o tom, jak silné je jedno obyčejné gesto.

Petra 🤍